Ptá se: Ondra Krejcar (filmová sekce Impuls HK)
Odpovídá: Ondra Martinec (režisér filmu Andělé na kolejích)

Na začátek se nedá nezeptat, co tě vedlo ke změně jména? Přeci jenom většina tě zná pod iniciály Ondřej Hejna.

Čistá intuice. Řekli jsme si před třemi lety s mojí tehdejší přítelkyní Michaelou Čápovou (dnes mojí ženou Michaelou Martincovou), že pokud se někdy vezmeme, budeme se jmenovat Martincovi. Pak jsme se rozešli a zase se k sobě vrátili, vzali se a přejmenovali… Do 12 let jsem se jmenoval Urban, pak mě přejmenovali na Hejnu a dnes jsem se přejmenoval na Martince. Vychází mi to statisticky na nové příjmení každých deset let. V rodině příjmení Martinec má děda a mamča ho nosila za svobodna. Celý příběh okolo přejmenování je plný zvláštních náhod. To by bylo na samostatný rozhovor.

Jak jsi se dostal k filmařině? Můžeš čtenářům říci, jak to bylo s tvými začátky?

Studoval jsem na vejšce v Hradci Králové IT a nechápal jsem, co tam dělám. Vůbec mi to nebylo vlastní, ale podle rodičů a kámošů to mělo budoucnost. Chtěl jsem něco změnit a namotal jsem se ke studentskému divadlu. Myslel jsem, že herectví mě bude bavit a naplňovat, tak jsem začal hrát i v divadle a jezdit na filmové castingy, zajímat se o kulturu. Poznal jsem natáčení jako komparzista a epizodní herec. Většina věcí, kde jsem hrál, ale byly pitominy. Já věděl, že vznikaj i dobrý věci, který mi dávaj smysl a že u nich chci bejt… No a to jsem si uvědomil, že musím nejdřív za něco stát já sám, že okolní svět je mým odrazem. Tak jsem chtěl ukázat svůj vztah k filmu těm z mého pohledu dobrým filmařům, pro který jsem chtěl pracovat, proto jsem začal sám točit. Jenže když jsem začal točit, už jsem nechtěl nic jinýho. To mi šlo samo a hlavně jsem skrze filmovou řeč uměl vyjádřit, co cítím a prožívám. Tak mě to pohltilo jak černá díra. Slýchám často, jak někdo na podobné otázky odpovídá “už od dětství jsem točil a motal se okolo filmu”, tak to já teda vůbec nic netušil. Život si mě navedl kam potřeboval. IT jsem nakonec i dostudoval, protože mi přišlo škoda těch let.

Jak by ses jako filmař charakterizoval, jsi vyhraněn pouze na režii či i jiné složky natáčení zastáváš? Co v tom případě děláš nejraději?

Je to všechno jen názvosloví, jen škatulkování. Tobě nejsrozumitelnější a mně nejbližší škatulka je filmová režie. Nebo taky snílek, ten chci zůstat. Je v tom slově totiž kus dětskýho hravýho ducha a odvahy, kterou nechci ztratit. Já chci pro kohokoliv ze štábu až po posledního komparzistu a bedňáka na tom place zkrátka BEJT. Být mu oporou hlavně a umožnit jim vydat ze sebe to nejlepší. Společně zkoumat a objevovat jak dál pokračovat a točit. Myslím, že by pro to mohla u filmu klidně vzniknout profese s novým názvem, něco jako “umožňovač”. Málo se lidi mezi sebou vnímaj a naslouchaj si a to je škoda, pak ztrácej něco kouzelnýho a magickýho. Teda aspoň já to tak měl, jen jsem to neviděl. Teď zastávám i složku producentskou, protože tak mohu dát dohromady lidi, se kterými mohu tvořit a učit se od nich. Trávit s lidmi, které máte rádi, čas a mít možnost tvořit je obrovský dar, kterýho si postupem let víc a víc vážím. Beru ale do týmu i lidi, který mě serou, pokud cítím, že jsou ti praví… O to je to pak větší výzva a hlavně sebepoznávání.

Netoužil si jít na filmovou školu?

Ne. Po Andělech mě na školy FAMU, Literární akademii atp. dokonce profesoři lákali a chtěli, abych se tam přihlásil. Jenže já nějak vždycky vnitřně cítil, že člověk se učí přirozeně a dokonce víc, pokud má ten správný zápal, že se musí k určitýmu vzdělání taky dostat ve správný čas, když je připraven. Hlavně nesmí ztratit právě ten zápal. Bez něj je to zas marnost. A já měl a mám to štěstí, že je u mě studium vždy spojeno s praxí, takže dělám na filmu a najednou se objevím na FAMU a konzultuju právě ten film, co potřebuju. Nebo se věnuju nějakýmu tématu a ono mě to samo vede k tomu, abych studoval různý filosofy, sledoval výjimečný filmy a četl nějakou literatůru. Nejlepší je nechat se vést, pak se člověk učí mnohem efektivněji. Nehledě na to, že v kosmu je vše uloženo a je možné si proto do té paměti kosmu umět vědomě či nevědomě šáhnout, když je třeba.

Myslíš si, že vzdělání formou studia je dnes pro filmaře důležité?

Odpověděl jsem prakticky výše, tak to řeknu ještě jinak. Je to otázka životní filosofie. Co je pro vás v životě důležité, to dělejte a věnujte se tomu naplno. Je jedno, jestli to je škola, natáčení, žena a děti nebo prdění do vody. Pro mě je důležitý každý den cítit lásku a být šťastný, a tak se každý den sebe ptám, co je pro to třeba ten den udělat… Pokaždý to je něco jinýho a mě samotnýho překvapuje, že tam ten film zůstává, že musím točit a tvořit.

Kde se v tobě objevilo odhodlání natočit vlastními silami náročný středometrážní hraný film z období druhé světové války Andělé na kolejích?

Já to nevím, ale později jsem si uvědomil, že moje největší výhoda byla, že jsem toho moc o filmu nevěděl… Vidíš, takže výhoda byla vlastně totální neznalost školy. Protože, kdybych věděl to, co vím teď, tak mám před sebou tolik překážek, ze kterých se poseru, že do toho radši nejdu. A takhle jsem “nejde to” neznal, a tak to prostě všechno šlo a stejně tak to měl produkční Vašek Maixner. To je ten důvod, proč mohl na natáčení klidně přijet na tři dny parní vlak i s posádkou úplně zadarmo a mít z toho ještě radost. No, ale mělo to i svoji temnou stránku.

Tento snímek vzbudil velký rozruch ve světě neprofesionálního filmu. Pomohlo ti to v praxi k něčemu?

Ke všemu. Hlavně v tom, že jsem získal sebehodnotu a sebelásku. Naučil jsem se díky tomuhle filmu řemeslu. Získal jsem vhled do všech profesí štábu. Což je sakra důležitý, protože, když pak něco potřebuješ, víš, co pro to je třeba udělat a co to asi zabere. Máš pak respekt k práci ostatních a můžeš jim být líp oporou.

Nemrzí tě, že se film nedostal nad možnosti soutěžního života? Například že nebyl v nějaké distribuci, kanále v TV či internetu?

To je zvláštní věc, tohle to. On v kinodistribuci i TV být mohl, ale my to nakonec odmítli… Cejtili jsme, že tak, jak to bylo daný, by to ublížilo duchu toho filmu. Navíc já věřím, že pokud něco má nějakou opravdovou a trvalejší hodnotu, nehraje pro to čas roli, že si to nakonec najde cestu k divákům… A to se děje. Nicméně jsem člověk, takže jsem po odmítnutí distribuce několikrát pochyboval, zda jsem to neposral a nezabil. Navíc hodně lidí to tak bralo, a tak mi jejich hlasy zněly dlouho v hlavě, než jsem si to zase srovnal. Já si prostě vždycky vyberu tu těžší cestu no… Tak jsem zvědavej, kam tímhle stylem dojdu. Andělé budou každou chvíli online za dobrovolný příspěvek na webu www.andelenakolejich.cz. Slibujeme si od toho, že nám přinesou nějaký prostředky na další tvorbu, takže se taky můžeš zapojit.

Soutěžil si na hodně soutěžích, máš mnoho cen, znáš úroveň neprofesionálního filmu v ČR. Jak se ti tato kategorie, její organizace, úroveň zamlouvá? Co tě potěšilo, co tě zklamalo?

Já už se v tomhle prostředí moc nepohybuju, ale myslím si obecně, že je to důležitý podhoubí. Aspoň pro mě bylo zásadní. Proto se snažím podporovat zase ty ještě mladší. Ovšem to podhoubí potřebuje obrodu a ozdravení, jinak umře. Panuje tam spousta dogmat a na druhou stranu plácání se po zádech… Což je pak svět sám pro sebe, kterej rezignuje na komunikaci s ostatními, a to je chyba obrovská. Kořeny jsou hluboký, ale odumíraj a neregenerujou se. Vedle toho vznikají komunity na internetu Vimeo, Youtube. Tam je teď živo! Ale zase se až moc vzhlíží k západu a jeho řemeslu. Tvoří se povrchně, protože ty talenty tam nikdo nevede hlouběji. Pseudosláva je omamná droga, která je ihned účinná, což je zase mínus toho netu. Ale taky to není pravda, páč tam má třeba Vimeo úžasný festival, kde vznikaj mistrovský dílka a jsou diskutovaný a hodnocený odbornou komunitou. Všechno má svý no… Nakonec je na každém, aby si vybral, čím chce být a čím se chce stát.

Myslíš si, že kategorizace je dnes dostatečná? Nemíchají se ideály starého amatérského filmu s novou dravější podobou?

Já bych právě konečně přestal škatulkovat… Co to je vůbec za slova amatérský, nezávislý, profesionální, studentský atp.? Každý si pod tím představí něco jinýho a v praxi to pak vypadá, že se lidi hádaj o to, zda jsou v jedný nebo druhý krabici… Zda jsou profíci, až když maj mikrofony Sennheiser… A to je blbost a smysl samotný tvorby zas uniká. Proudící život nejde přece nacpat do krabice. Navíc to tvůrce nepodporuje, ale spíš to v nich vyvolává strach udělat krok kupředu. Bejt mezi profíkama, to je jako něco víc atp. Pojďme hlavně dělat filmy a ty buď budou dobrý nebo špatný. Podmínky pro jejich vznik budou vždy specifický. Jednou na to budou prachy a um, podruhý ne. „Profesionální” filmy jsou mnohdy horší sračky než amatérský a obráceně. Řemeslo samotný tomu nepomůže ani za boha. Film buď prostě osloví a funguje, a nebo zanikne jako vlna na hladině. Jen vzácné filmy umí vlny samy vytvářet.

A kde se mohou diváci o filmu Andělé na kolejích dozvědět víc?

Zjistit víc o filmu